四海爲家 na Blog.cz

Tak se dostávám k druhému zápisu. Spíš jsem neměl čas než chuť uploadnout další zápis. Zdá se, že čtenářů, kteří mají zájem se mnou sdílet moje zážitky v Číně je docela dost. Tak snad moje zápisky budou dostatečně zajímavé pro ctěné obecenstvo.

Za posledních 16 dní se toho událo docela dost. Vyberu pouze tedy ty události, které jsou nejzajímavější, a které nějakým zásadnějším způsobem ovlivnili mé pocity a dojmy z první návštěvy Číny.

Zdá se, že se vše již v pohodě usadilo. Všechny vstupní procedury už mám úspěšně za sebou. Najíždím už do rutinních kolejí. Jeden by řekl, že bych se mohl tím pádem nudit. Ale já jsem spíš rád, že už nemusím pobíhat od jednoho úředníka k druhému a řešit všechny ty úřednické úkony v čínštině. Rutinou v podstatě mám na mysli denní chození do školy. Rozvrh už mám pevný, už uběhly 2 týdny, aniž bych si změnil nějaké kurzy.

Už si taky zvykám na zdejší prostředí, hygienu a obecně tempo života. Umývárna mi už nepřipadá tak strašná, pokoj jsem si vybavil a uspořádal dle své vůle. V jídelně a v okolí už jsem si vyhlídl svoje oblíbená místa, kam chodím na jídlo. Seznámil jsem se taky se spoustou nových lidí, se kterými se v podstatě pravidelně vídám. Už se nesnažím jen přežít, nýbrž žiju a prožívám. V Číně.

Vlastně, když se nezastavím a nezamyslím, tak ani moc nevnímám, že jsem v Číně. Je tady pár aspektů, které paradoxně působí, že jsem spíš doma tady, než na Západě. Tak předně, i když nejsem Číňan, tak tady určitě vzhledově zapadám spíš, než "doma". Pravděpodobně díky vietnamštině se zdá, že dokážu docela přesvědčivě napodobit čínskou výslovnost. Dost lidí, včetně mě, docela zajímalo, jak mě tady Číňané jako Asiata budou brát, dost lidí se mě ptalo, jestli na mně Číňané poznají, že nejsem Číňan. Teď konečně můžu dát odpověď založenou na mnoha osobních zkušenostech přímo v zemi černohlavého národa - poznají a nepoznají :D Trochu neočekávaná odpověď, že? Rozvedu. Podle vzhledu mě nepoznají, protože v samotném Pekingu je spousta mladých Číňanů z různých koutů ČLR, včetně jižních provincií. A já se prostě v pohodě můžu vydávat (aspoň vzhledově a při prvních 5 větách) za nějakého jižana třeba z 广西(Kuang-si - provincie na jihu Číny, která hraničí s Vietnamem, čili populace je tam už dost podobná vietnamskému etniku). A jak jsem říkal, zatím se mi daří i docela dobře se přízvukově maskovat. Když totiž mám připravenou nějakou větu (dost často od veleváženého prof. Spěšněva, jehož věty z mikrotémat mám, že jo, nadrilovaný do posledního tónu a přídechu :D - pozn. pro 汉学同学们), tak si opravdu v 99% místní lidi myslí, že jsem jejich člověk. Dále když porozumím jejich odpovědi a můžu na to nasadit nějakou další nazpaměť nadrcenou větu, stále zůstávám neodhalen. Takhle to pokračuje ale jen prvních pár vět konverzace :-) Pak většinou přesáhneme témata, u kterých mám nacvičený odpovědi a už musím improvizovat. Tam už se pak odhalím :-) Podle mě pro ně začnu znít tak, že najednou už ty věty jsou buď moc krkolomný, anebo moc jednoduchý. Nebo jim začne být divný, že na vše říkám 很好的 (= dobrý, super)，是吧? (= jo?)，真的吗? (= opravdu?) atd. :-) Poté se raději dobrovolně bez dalšího mučení přiznám, že jsem Vietnamec žijící v Čechách. Ale v tu ránu se zas stanu zajímavým :D ČR většina Číňanů moc nezná, ale zato když člověk vytasí s 布拉格 (čínsky Praha), tak hned vědí. Protože v Číně je jedna zpěvačka, která nazpívala jednu populární písničku, která se jmenuje 布拉格广场 (Pražské náměstí) http://v.youku.com/v_show/id_XMTkxNzY0OTY0.html - není to nic moc a nebýt názvu, tak si to s Prahou fakt nespojím). Teď si vybavuju, že jsem někde slyšel, že "Pražské náměstí" je vlastně Staromák. Prostě tomu říkají 布拉格广场 Pu-la-ke kuang-čchang.

Ovšem musím zas říct, že v pátek (23. 9.) nastal jakýsi zlom v mé čínštině. Jeden kamarád (o něm viz níže) mě seznámil s jednou Číňankou odněkud z 山西 (Šan-si). A až konečně s ní jsem se pořádně rozmluvil. Bylo to asi díky kombinaci veselé nálady z konce týdne, jejího čistého přízvuku standardní čínštiny (asi fakt začínám mít rád lidi z 山西) a tuny nových slovíček, které jsem se musel naučit. Ne, že bych teď najednou mluvil o tolik líp, spíš jak jsem konečně začal nějakému Číňanovi/Číňance rozumět třeba i 10 min. v kuse, tak mě to uklidnilo a motivovalo k tomu, se víc rozmluvit. Zjistil jsem, že spoustu věcí jde prostě říct strašně jednoduše, že to nemusí být tak komplikovaný a když to nejde narvat do jedné věty, tak to třeba říct ve dvou větách. Prostě objevuju Ameriku hovorové čínštiny. :D Taky jsem teda strávil x hodin na www.nciku.com a vyhledával si různé spojovací fráze a příkladové věty a pak si je pracně zapisoval do bločku, který pomalu začíná dosahovat tloušťky menšího slovníku.

Další věc, která stojí za zmínku je seznámení se a rozvinutí jakéhosi bližšího přátelství s kolegou Dmitrijem Jurjevičem Kalašnikovem. Ano, seznámil jsem se tady s jedním Rusem, u kterého jsem asi až po týdnu zjistil, že pochází z rodu Kalašnikovů. :D Ale bohužel asi nebude nijak pokrevně spřízněn se svým o něco málo slavnějším příjmenovcem. Jeho děda sice pracoval v průmyslu, ale nikoliv ve zbrojním, nýbrž v těžařském. Byl to nějaký důlní inženýr a nejmenoval se Michail.

Je mu 19 let, povahově flegmatický introvert. Ke všemu je dost stydlivý. Ale je to hodně milý kluk. Mezi jeho zájmy patří mj. lingvistika, což je něco, co mě s ním spojuje. Za ty 3 týdny známosti jsme prodebatovali už x hodin o různých jazycích. S Dimou jinak spolu mluvíme anglicky. A tady je další zajímavost u Dimy, jeho angličtina má totiž britskej přízvuk. Je to fakt výborný na poslech, zvlášť když člověk ví, že je to Rus.

Dima bydlí na kolejích č. 4. Byl jsem se u nich podívat. Na chodbách to tam vypadá jak v nějakém dvouhvězdičkovém hotelu. Ale to je jen zdánlivý, protože když se člověk podívá do pokojů, tak to zas o tolik lepší než u nás na jedničce není - viz fotky. Prostě mají navíc svoji koupelnu, která ale zas o tolik lepší není. Je to určitě fajn mít svůj vlastní záchod a sprchu, ale že by to stálo za cca 1800Kč měsíčního placení navíc, to bych neřekl. Jsem na svém pokoji spokojenej. Zabydlel jsem se a můj spolubydlící je stejně pořád pryč.

Díky Renému (bohemista v posledním magisterském ročníku na 北京外国语言大学) jsem se dostal taky na koleje čínských studentů. A po těch už si fakt nebudu stěžovat na ty naše koleje (opět viz fotky). Číňani mají o dost stísněnější koleje. Bydlí tam po čtyřech. Spí na palandách a svůj stůl tam má každej pod tou palandou. Prostě o víc jak půlku míň místa, než mám já na svém pokoji. Neviděl jsem záchody, takže nemůžu porovnat to nejhorší z našich kolejí.

Zmínil jsem se o svém spolubydlícím. Jsem tady od 1.9.2011 a Mo se nastěhoval 7.9.2011. Pak jsme šli na zdravotní prohlídku a od té doby jsem ho neviděl. Hodně mě zajímalo, kam se poděl. Vymýšlel jsem už různé verze toho, co se mu mohlo stát. Jako první mě napadlo, že třeba neprošel prohlídkou a nechali si ho v nemocnici. Ale spíš by ho v takovém případě prostě poslali rovnou domů, tím pádem by si musel ale vyzvednout věci - ty tu pořád měl. Jako nejhorší varianta mě napadlo to, že ho prostě přepadli a on už někde tejden hnije v nějakém zapadlém chu-tchungu. Ovšem to bylo nepravděpodobný, protože je to tady v Pekingu fakt bezpečný. Navíc nás zpátky ke škole znovu odvezl školní bus. No, prostě jsem byl fakt zvědavej, kde je. Na jednu stranu mi ale vyhovovalo, že jsem na pokoji furt sám. Věděl jsem ale, že se určitě vrátí, protože tu má věci. A 14.9.2011 mongolská okupace skutečně nastala! Někdy okolo 9 ráno se prostě ukázal ve dveřích. Docela zdravej a v pohodě. Samozřejmě jsem se ho hned zeptal, kde byl. Čekal jsem všechno jenom ne to, že byl ve vedlejším městě (Tchien-ťin) u svých mongolských kamarádů z předchozího semestru. Prostě si zajel na výlet ke kamarádům. Promeškal první týden školy - pohoda. Nechápu ho.

Od té doby tu pak vlastně byl jenom cca 5 dní v kuse. Na víkendy zas jezdí do Tchien-ťinu a tenhle týden si dokonce dopřál prodloužený víkend (od 23 .9. do 27.9.). Vrátil se 27. 9. a oznámil mi, že večer odjíždí domů na prázdniny. Ty ovšem začínají až v pátek. Budeme pak mít týden volna. Kočovná krev v jeho žilách se asi prostě nezapře.

Zatím se bohužel nedokážu moc dokopat k tomu, abych vyrazil hlouběji do centra Pekingu. Přes týden se musím po výuce ve škole dost učit i na kolejích, abych stíhal na hodinách. Učitelé už navíc začínají hrozit s nějakými průběžnými testy či co. Koncept výuky je tu spíš podobný konceptu výuky na středních a základních školách než na vejšce. Učitel je tady děsně váženej, kontroluje se přísně docházka. Když člověk párkrát nepřijde, už se po něm učitelé shánějí, a když se pak objeví na hodině, tak se ho hned vyptávají, kde byl, proč nebyl na hodinách atd. Musím říct, že je to po 2 letech u nás na vejšce docela nezvyk. Ale budu tady jenom půl roku, tak to nějak zvládám. Taky především naštěstí studuju to, co mě baví. A to je hodně velký rozdíl oproti střední škole.

Ne že bych se nedostal vůbec do centra a do historických částí Pekingu, ale pokaždý jdu s někým jiným a náhodou se děje to, že pokaždý se jde na to samé místo, kde jsem už byl - jede se tedy na 鼓楼大街 (Ku-lou ta-ťie) a pak se postupuje směrem na jih k Zakázanému městu, na který ale nikdy nezbude čas. Ale zas tu oblast teď mám už hodně detailně prozkoumanou. Prošel jsem si už většinu místních chu-tchungů. Ty se mi tady asi líbí nejvíc. Člověk tam má klid od aut, který jsou fakt neohleduplný. Na přechodu zásadně ještě zrychlujou, aby ten přechod překonali dřív než vy. I když jsem na přechodu nebo tak, prostě nezastavujou. Není to jako ve Vietamu, kdy člověk může zavřít oči a s klidem přejít přes 4-proudovou silnici - všichni se vám vyhnou. No, ono to asi s těma autama není tak lehký jako s motorkama.

K mému překvapení jsem objevil chu-tchungy i tady v okolí školy. Ze začátku to vypadalo, že tady jsou jen samý paneláky. Někdy před 2 týdny jsem se tam vydal na pozdní večeři. Člověk prostě z hlavní ulice odbočí do zdánlivě slepé a pravděpodobně i soukromé ulice. Okopíruju teď kus zápisu ze svého deníku:

"Úterý 13.9.2011

Na začátku uličky jsem se málem srazil s protijedoucí motorkou, bylo to fakt hodně těsný, dělil nás tak maximálně metr. Každej jsme se totiž snažili pořád vyhýbat na stejnou stranu.

Za 18Y jsem se tam do syta najedl i s pivečkem. Fakt krásná atmosféra. Vše jsem se pokusil podrobně fotograficky zdokumentovat. Byla ale tma a já ještě nemám stojánek. Byla ale sranda experimentovat s foťákem. Lidi se na mě dost dívali. Zajímalo by mě, co si o mně myslí. Jestli jsem třeba nějakej úřední kontrolor, kterej si to tady fotí a pak na ně pošle nějaký úředníky. Nebo že jsem asi nějakej syn zbohatlíků, který se přišel pokochat místní chudinou jako na nějakou atrakci. Ale musím říct, že je to tady fakt bezpečný. I v těch nejtemnějších uličkách lze najít po půlnoci čínské drobné dívky, které se tam bezstarostně procházej. Zajímalo by mě, čím docílili takové bezpečnosti."

Další zajímavou událostí je seznámení se s čínskou kamarádkou na výměnu našich jazykových znalostí. Opět postnu kus zápisu ze svého deníku, zápis pocitů je bezprostřednější:

"Středa 15. 9. 2011

Poslední velká událost dne. Rozhodl jsem se oslovit náhodnou Číňanku a zkusit, jestli by chtěla být mým 语伴 Jü-pan= language partner. Jel jsem z hlavní budovy domů. Cestou jsem zahlédl jednu dívku sedící na lavičce. Nejdřív jsem se docela ostýchal ji oslovit. Přejel jsem místo, kde seděla a zaparkoval jsem kolo opodál. Šel jsem nejdřív obhlédnout situaci. (Obešel jsem ji ze všech stran). Byl jsem prostě děsně nenápadnej. Pak jsem ale sebral odvahu a šel ji oslovit. Zeptal jsem se nejdřív čínsky, jestli mluví anglicky, že hledám kamarádku na výměnu jazykových znalostí, jestli by neměla zájem. Když promluvila, bylo vidět, že její angličtina není nic moc. I její čínština byla trochu zvláštní, určitě nebyla místní. Pak jsme se vesele dali spolu do řeči. Je to docela zvláštní a musím teda ale říct, že hodně fajn věc, holkám tady vůbec nevadí takovéhle náhodné oslovení. Je hrozně jednoduchý dát se tady s někým do řeči, fakt to chce jenom překonat ostych a pak už to jde docela samo.

Moje nová kamarádka se jmenuje 陈欣儿 Čchen Sin-er. Už na začátku mi její čínština zněla trochu zvláštně. Ale rozhodně jsem nečekal, že to bude tak komplikovaný. Pochází totiž z Kantonu, studuje němčinu a bude tu jenom do 10. října. Konečně jsem našel někoho, kdo by mě mohl učit kantonsky a zrovna tu bude jenom tak krátce. Je to moc milá holka. Taky její angličtina je hodně vtipná, mluví s německými slovy, německým přízvukem a německou gramatikou. Je to na jednu stranu docela smůla, protože většina Číňanů tady studuje angličtinu a zrovna mně se musí podařit najít si němčinářku, která mi ke všemu brzo odjede."

S Kajtou (tak se totiž Německy jmenuje) se vídáme jednou týdně a snažíme se toho druhého naučit co nejvíc věcí ze všech jazyků, které známe. Taky jsme jeden víkend vyrazili do centra. A právě to bylo podruhý, co jsem navštívil to 鼓楼大街 Ku-lou ta-ťie (to místo, jak tam chodím tak trochu nedobrovolně pořád), protože ona to tady vůbec nezná a chtěla vidět nějaké parky a pak jít k Zakázanému městu - což byla trasa, kterou jsem zrovna shodou okolností znal. Paradox - já, Vietnamec žijící v Čechách jsem v Pekingu provázel rodilou Číňanku (ovšem z Kantonu), která studuje němčinu a cestou jsme si povídali napůl anglicky a standardní čínštinou - mylně známou též jako mandarínština).

A úplně poslední událost pro tentokrát. Týká se mého prvého užití čínštiny ve vyhrocené situaci. Opět se s 大家 (vámi) podělím s jedním zápisem z mého deníku:

"(20. 9. 2011) Odpoledne jsem měl sraz s Dimem, šli jsme kupovat stativ. Jeli jsme busem 307 na 中关村. V buse bylo děsný vedro. 中关村 je taková čtvrť nákupních domů. Je to tam děsně moderní, ale taky děsně narvaný lidmi. Vešli jsme do jednoho z obchodů. Jak jsme tak procházeli kolem obchůdků, obsluha stojící před svými stánky se nám pořád snažila nabízet svoje produkty. Bylo to děsně otravný. Nakonec jsem přece jenom ale byl nucen se zeptat jednoho z obsluhujících, kde se dá koupit stativ (三脚架). Zavedl nás o něco dál do obchodu. Bylo tam 各种各样的三脚架 (to jsem si jenom tady vzpomněl na jednu takovou frázi z prváku, přesně se to sem hodí :D - znamená to "všelijaké druhy..." v tomhle případě stativů) Prohlédl jsem si nejdřív dva. Byly moc malý a moc nekvalitní za tu cenu. Dražší stál 120Y. Prohlížel jsem si je docela dlouho, ale pak jsem mu řekl, že ta kvalita není moc dobrá. Chtěl jsem už odejít. Tak mi hned začal ukazovat ještě jinej. Ten už byl o dost lepší a prej taky stojí 120Y. Prohlídl jsem si ho a kývnul na nabídku. Pak jsme šli zaplatit a on mi mezitím přinesl novej stativ, zabalenej v krabici. Hned jsem ho vyndal a prohlédl. Vypadal v pohodě. Šli jsme pak s Dimem ven a já dostal nápad ten novej stativ hned vyzkoušet. Když jsem ho postavil, tak jsem zjistil, že je o třetinu menší, než byl ten, kterej jsem si zkoušel v obchodě! Okamžitě jsem zaběhl dovnitř za tím obsluhujícím a oznámil mu to. Šel se mnou ke stánku se stativy. Tam jsem ukázal na ten, kterej jsem si zkoušel a o kterém mi tvrdil, že stojí 120Y. Chvilku dělal, že to zkoumá a pak mi řekl, že ten, kterej jsem si koupil, je jinej, že je značky Canon a tamten, ten lepší, je značky Yunteng 云腾. To jsem samozřejmě viděl taky, ale problém byl v tom, že mi předtím nabízel ten lepší - Yunteng - s tím, že taky stojí 120Y! No, nebylo snadný mu to vysvětlit v čínštině a fakt mě v tu chvíli štvalo, že jsem se nedokázal plynule a jasně vyjádřit. Ale myslím, že ten šmejd věděl moc dobře, o co jde. Mě chtěl určitě hajzl podvést! Tak jsme se ještě chvíli dohadovali, pak jsem mu oznámil, že pokud mi nedá ten lepší Yunteng, tak pak toho Canona nechci a ať mi vrátí prachy. Chvilku se ještě vykrucoval, pak odběhl za šéfem. Po chvíli přišel a řekl, že mi toho Yuntenga dá za 150Y. Tedy, že mi dá 30Y slevu. Že prej víc nemůže a bla bla bla. Už jsem neměl nervy, náladu a ani čas se s ním dohadovat dále. Stativ jsem si znova pořádně prohlédl. Vypadal dobře a fakt jsem ho potřeboval. Vzal jsem to. Sice jsem pak na netu zjistil, že ten Yunteng samozřejmě ve skutečnosti fakt stojí těch 120Y. Hold, co se dá dělat, i Číňani jsou jenom lidi. Život jde dál :D"

Tak toť vše pro tentokrát, zážitků je tu samozřejmě mnohem více, ale bohužel není v mých silách se o vše zde na těchto stránkách podělit. Každý den si ale pečlivě píšu deník a v noci z 31. ledna na 1. února 2012 v letadle cestou domů projde můj deník závěrečnou revizí a pak bude vše připraveno na prezentaci mého prvního kontaktu s Čínou! Od 1. ledna 2012 nebudou lístky v předprodeji ani v sítích Ticketpro ani u vybraných podejců, nýbrž přímo osobně u mě. :D ... Ne, dělám si srandu. Prostě rád zajdu s kýmkoli na pivko a povyprávím mu o svých zážitcích osobně, bude-li mít zájem. Zatím se doma držte!

Hle a je zde první zápis. Nebylo moc času. Tak první "haló" domů přichází až teď.

Samá byrokracie. Ještě to všechno neskončilo. Ale většinu toho už mám za sebou.

Jsem na 北京语言大学 Pej-ťing jü-jen ta-süe = Beijing Language and Culture University. Cca 1h metrem od Zakázaného paláce. Ovšem vzdušnou čarou je to tak jen 10km. Doprava je tu hodně vytížená.

Jsem tu od 1. září a budu tu do 31. ledna 2012. 1. února 2012 bych tedy měl bý zpátky doma.

Hned při příjezdu jsem měl srandu-příhodu s kufrem. Letěl jsem z Ho Či Minova města přes Šang-haji do Pekingu. V Šang-haji sem musel otevřít kufr kvůli nunchakům, které jsem měl s sebou. Naštěstí mi je nechtěli zabavit. (Naštěstí pro ně... :-D) Při zavírání se mi asi nějak rozhodil číselnej zámek a omylem jsem si tam nastavil nějaký náhodný kód. Nevšiml jsem si toho, ale na letišti v Pekáči jsem samozřejmě zjistil, že mi tam nesedí ten můj původní kód. Asi 30 min jsem se to tam pokoušel otevřít a vůbec jsem nechápal, proč to nefunguje. Začalo to prostě moc pěkně. Pak jsem v kampusu potřeboval pasové fotky, které jsem samozřejmě měl chytře v tom kufru. Nezbývalo mi, než si sednout a projet všechny možné kombinace. Jsou tam 3 čísla. Tzn. okolo 1000 kombinací. Naštěstí jsem skončil už na čísle 351. Docela se mi pak ulevilo, protože jsem si nemusel ničit nový kufr.

Když jsem poprvé přijel, tak to bylo docela náročné. Přes prázdniny jsem hodně pozapomněl čínštinu (stejně jsem ale asi nikdy neměl potřebnou úroveň pro místní byrokratické procedury) a všechny ty formality jsem tady musel řešit pouze v čínštině. Naštěstí jsem narazil na pár místních dobrých duší - starších studentů nebo čínských studentů, kteří umějí anglicky, se kterými jsem to pak vše zvládl. Ale člověk musel být sám hodně aktivní, různě se vyptávat a mít ostré lokty, jinak bych se asi ještě ani teď nedobral úspěšného konce. Na začátek tedy docela otrava a na morálce po únavné cestě mi to moc nepřidalo. Když jsem vyfasoval pokoje (viz fotky na http://weibao.rajce.idnes.cz/), zjistil jsem, že tam není internet. (Jasný, bez internetu se dá taky žít. Ale přece jenom, člověk si na něj už zvykl a bylo to spíš zklamání, očekával jsem ho tu. Kdybych jel třeba, vyberme např. namátkou masajskou vesnici kdesi někde v keňské buši, tak bych tam net nečekal a dobrý, nějak bych to rozdýchal. Ale přece jenom v Pekingu...). OK, dal jsem se to pátrání po "celosvětové pavučině". Pátrání bylo toho dne nesúpěšné. K večeru jsem si všiml jedné kavárny s wifinou u kolejí. Sedl jsem si tam a pokusil se připojit. Moc to nešlo, signál byl slabý. Zkoušel jsem se všemožně vyptávat. Při té příležitosti jsem se seznámil s Tádžikistáncem Arslanem. Ukázalo se, že si koupil nějakou místní flashku s připojením k netu a pronajímá to tady. Ovšem tohle vše jsem zjistil asi až po hodině pokusu o komunikaci s ním. Nemluvil totiž nijak jinak než rusky. Komunikovali jsme za pomocí google.translate :-D Moc zajímavá zkušenost. No, bylo to celý takový pochybný a ne moc jistý. Asi by to bylo všechno na bázi slovní dohody. Nechtělo se mi to moc riskovat. Kluk dobrej, milej, přátelskej, ochotnej, ale možnost, že bych ho tady pak někde po Pekingu naháněl s tím, proč mi nefunguje net, se mi moc nezamlouvala. Druhej den jsem zjistil, že ve zdi je konektor pro kabelové připojení. Šel jsem pak na záchod - komunikační to centrum každého patra na kolejích. Chvilku jsem čekal, až někdo přijde. Po krátké chvilce se tam ukázali jeden Izraelec a Kanaďan. Izraelec taky právě přijel, tak ten toho moc nevěděl. Ale Kanaďan je tu už rok, a tak mi poradil, že je tady jistá firma, která poskytuje připojení k internetu. Zašel jsem pak na její pobočku v kampusu a objednal si internet, který mě bude stát 140 RMB měsíčně (1 RMB = cca 3Kč) . Při rychlosti 150 kb/s to asi není nijak levné, ale fachá to a hlavně lepší než nic.

Na pokoji jsem zatím sám. Resp. 7. září se mi sem nastěhoval Mongol jménem Mo. Ten den jsme ještě šli na zdravotní prohlídku. Od té doby jsem ho tu už neviděl. Má tu pořád věci, ale ještě tu vůbec nespal. Bůh ví, kde je a co se mu stalo. Ubytování je tu o něco horší než jsem čekal, ale už jsem si zvykl. (Zas tedy šlo o to, co jsem očekával a jaká byla realita. Asi jsem se moc namlsal těmi tříhvězdičkovými hotely během zájezdu ve Vietamu. Poučení pro příště: nemít vysoká očekávání. Zvlášť ne v pozici studenta v Asii.) Dokud tady budu sám na pokoji, tak to bude fajn. Až se Mo vrátí, a očekávám, že spíš jo, tak to bude o něco míň příjemný. Přesto to snad půjde. Po večerech tu jsem docela osamělý a člověka pak přepadávají pocity stesku po domově a po lidech doma. Ale práce ze školy tu mám nad hlavu, takže je co dělat. V takových chvílích se člověk nesmí zastavit a přemýšlet. Prostě jet dál, začít něco intenzivně dělat.

Zpátky v Asii jsem už víc jak měsíc, takže na jídlo jsem si už dávno zvykl. Spíš naopak, všechno mi tady děsně chutná! K tomu je to všechno dost levný. Už za 40Kč se tady dá sehnat velká porce chutného jídla se vším všudy. Samozřejmě tu jsou dražší restaurace, ale v těch jsem zatím moc nebyl.

V prvních dnech jsem se pohyboval pouze v okolí školy, což je moderní část Pekingu. Ta se nijak neliší od jiných západních měst. Regulerní, moderní velkoměsto. Ale v pátek jsem se vydal do historického centra. Tam to bylo fakt moc hezký. Viděl jsem už pár těch legendárních míst, o kterých se člověk učí ve škole. Je to opravdu působivý. Pak tu jsou ještě tzv. chu-tchungy, čili tradiční lidová zástavba, ve které žijí chudí obyvatelé města. Tam je taky moc zajímavá atmosféra. Zatím jsem se stále moc nerozmluvil. Ale poslech se mi zlepšuje každý den. Obávám se ale, že až se konečně rozmluvím, tak budu muset jet domů.

Výuka ve škole je poměrně těžká, asi hlavně kvůli tomu, že člověk přece jenom ještě zná málo znaků a nevyjádří se přesně tak, jak by si přál. Rozvrh není nijak extra nabitý. Výuka trvá od 8:30 do max. 16:00. Ale není to tak každý den. Takhle vytížený jsou max. 2 dny. Ostatní dny buď mám 2x 50 min. a nebo jenom 1x 50 min. Horší je ale množství nových znaků a domácích úkolů. Zatím stíhám jen tak tak. Ale věřím, že s každou tisícovkou nových znaků to snad bude lehčí. Až přečtu aspoň 80% znaků na ulici, tak to bude dobré znamení.